Rozhovory
Devadesátky z dnešního pohledu

Novinář Josef Klíma: Devadesátky nebyly jen romantika, ale také polosvět, kde šlo o život

Novinář, spisovatel a moderátor Josef Klíma patří k nejvýraznějším postavám české investigativní žurnalistiky. Byl tváří pořadů Na vlastní oči, Soukromá dramata nebo Očima Josefa Klímy.
 

FOTO Face To Face

autor

Marek Pokorný

Redaktor

Řadu let se podrobně věnuje různým společenským tématům, zaměřuje se na krimi zprávy a kauzy, které ovlivňují českou společnost. Působil v online zpravodajství ČTK, společenském magazínu InStory a odborném periodiku TechFocus.

Reklama
Reklama
21. října 2025 • 10:55 • EDT 16. 11. 2025
5 minut

Desítky let mapoval zločiny, které otřásaly republikou, a dostal se do míst, kam se běžný člověk nikdy nepodívá. V novém projektu „Tváří v tvář zločinu“ se ohlíží za kariérou, která se často pohybovala na hraně bezpečí. V říjnovém rozhovoru vyzpovídal Josefa Klímu v pořadu Face To Face moderátor René Kekely.

Vaše nová kniha se jmenuje Tváří v tvář zločinu. Jak často jste se v té pozici skutečně ocitl?

Moc často. Byla to moje práce víc než čtyřicet let. Dnes už se věnuju spíš vzpomínkovým pořadům – třeba na TV Barrandov jsme dělali cyklus Jak jsem přežil devadesátky. A zjistil jsem, že mladá generace má o to období obrovský zájem. Často si ho romantizuje, jindy ho zase vidí jako úplné peklo. Přitom pravda je někde mezi.

Když mám besedy, lidi se neustále ptají na stejné kauzy – Mrázek, Jonák, Krejčíř, orličtí vrazi, Roubal, Kajínek... První otázka vždycky zní: Je Kajínek vinen, nebo nevinen? Druhá: Kdo zabil Mrázka? A třetí: Stříleli na vás někdy?

Takže – střílel na Vás někdy někdo?

Naštěstí ne. Ale výhrůžky jsem párkrát zažil. Na přelomu tisíciletí jsme s Jankem Kroupou narazili na podezřelé případy – „divné“ nehody a „divné“ sebevraždy lidí, kteří vlastnili velké majetky. Dostali jsme tehdy varování z podsvětí. Janek měl zrovna zraněné rameno, takže jsem zůstal v terénu já – s ochrankou.

Dva bodyguardi se u nás doma střídali asi tři týdny. Paradoxně jsem to bral spíš s humorem. Pamatuju si, jak jsme jeli v létě koupat na Lhotu, kde je nudapláž. Bodyguard se tam postavil se stativem a dalekohledem, a jedna paní o deku dál si šeptala: „Hele, další úchyl.“ (smích) Nebál jsem se o sebe, spíš o rodinu. Děti to ale braly jako dobrodružství – „u nás doma bydlí bodyguardi!“

 

A kdo tedy zabil Františka Mrázka?

Tohle se podle mě nikdy stoprocentně nedozvíme. V podezření byl samozřejmě Radovan Krejčíř – Mrázek byl informátor policie a Krejčířovi svým způsobem překazil velké obchody. Ale hrály v tom roli i spory kolem privatizace Setuzy, kde figuroval i tehdy ještě málo známý Andrej Babiš.

A také se mluvilo o vazbách Mrázka na politiku a financování kampaní. Byl to polosvět – jak říkal Jaroslav Starka, ne podsvětí, ale polosvět. A v tom polosvětě je vždycky víc možností.

Říkal jste, že si mladí devadesátky idealizují. Jak si je vlastně představují?

Když se jich zeptáte, co jim devadesátky evokují, většina řekne: Václav Havel a Ivan Jonák. Dva symboly – jeden představoval naději, svobodu, státotvornost, ten druhý pozlátko, prázdnost bohatství a Las Vegas po česku. Jonák byl fascinující postava. Byl krutý, ale i zranitelný. Chtěl pořád dokazovat, že je nejchytřejší a nejmocnější. A jeho příběh ukazuje, jak snadno se po revoluci dal ztratit (morální) kompas.

Váš vztah s Jiřím Kajínkem byl dost napjatý, že?

Neřekl bych napjatý. S Jankem Kroupou jsme o jeho případu roky točili a dlouho jsme zpochybňovali jeho vinu.

Ale když se objevily nové informace z podsvětí, které naopak naznačovaly, že to udělal, musel jsem je zveřejnit. Nejsem jeho advokát. Kajínek se tehdy bál, že kvůli tomu nedostane milost od prezidenta Zemana, a považoval mě za nepřítele. Dnes už spolu normálně komunikujeme.

A vy osobně – myslíte, že to spáchal?

Říkám to od začátku stále stejně: nevím. A myslím, že se to nikdy stoprocentně nedozvíme.

Strávil jste hodně času i ve věznicích. Jaké to bylo poprvé jít za vrahem?

Zajímavé je, že za komunistů mě do vězení nepouštěli – nebyl jsem disident, ale ani součást státního systému. Takže poprvé jsem se dostal dovnitř až po revoluci, třeba za Jiřím Strakou, spartakiádním vrahem. Byl jsem zvědavý. A nikdy jsem se tam nebál. Paradoxně – ve vězení jste s vrahem v nejbezpečnějším prostředí, v jakém můžete být. Hlídají ho. A pokud nemá doživotí, nechce si to pokazit.

Později jsem do Valdic jezdil i na besedy s vězeňským kaplanem. Hráli jsme tam s kapelou, dokonce jsme uspořádali šachový turnaj – jeden vězeň remizoval s velmistrem! Bylo to zvláštní, ale cítil jsem se tam překvapivě normálně.

Zažil jste nespočet kauz. Která vás zasáhla nejvíc?

Jeden případ z Havířova. Mladým rodičům se narodilo dítě, lékaři mu odebrali vzorek, a protože miminka se podkládají vyhřívanými dekami, tahle deka se přehřála – a dítě se doslova upeklo. Policie to odložila, nemocnice mlčela, dovozce deky taky. Až po roce se díky našim reportážím vyšetřování znovu otevřelo. Soud nakonec rozhodl, že vinu nese nemocnice. Rodiče mi volali, že už nejde o peníze, ale o spravedlnost – a že se aspoň zabránilo dalším tragédiím.

Nejděsivější na tom nebyla ta smrt, ale ta ignorance. Ten nezájem. To, že se nikdo nepobouřil. To mě děsí dodnes.

Celý rozhovor si můžete poslechnout na Face To Face.

Nenechte si ujít
Napsali jsme pro vás
Reklama
Další články