Zatímco svět sleduje KLDR především skrze jaderný program a vojenské přehlídky, běžní obyvatelé žijí pod přísným dohledem, s omezeným přístupem k technologiím, cestování i základním lidským právům.
A jak se právě žije obyčejným lidem, ví skutečně málokdo. Jednou ze zasvěcených, kteří tuto zemi několikrát navštívili, je česká koreanistka, publicistka a spisovatelka Nina Špitálníková. Během studia absolvovala několik pobytů v KLDR, konkrétně v letech 2011 a 2012. Ve svých knihách dokumentuje životní podmínky v Korejské lidově demokratické republice.
To jste se vůbec nebála jet do takto extrémně militarizované země, kde o všem rozhoduje jeden člověk?
Ten stres nebo strach přišel při mé první cestě až někdy v Pekingu, mně to vždycky dochází trochu později. Když jsem jela podruhé, tak upřímně jsem už strach měla. Tam jsem i zvažovala, jestli je to bezpečné, jestli tam nejsou nějaká bezpečnostní rizika.
Stalo se mi, že mě v Praze zastavovala severokorejská auta před odletem, tak to už nevypadá dobře. Ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo školství, nikdo mi cestu nedoporučoval, ale v tu dobu jsem šla na film Konfident v titulní roli s Jiřím Mádlem. A tam byl Jirka hodně statečný a protirežimní a já jsem si říkala, když on, tak já taky a jsem z dnešního pohledu ráda, že jsem do toho všeho šla.
A pak jsem měla jet do KLDR ještě jednou v roce 2015, ale já už jsem v té době dělala rozhovory se severokorejskými uprchlíky a věděla jsem, že už by to mohl být skutečně bezpečnostní problém.
Bylo něco, co Vás v KLDR překvapilo buď mile nebo nemile oproti tomu, co jste si dopředu nastudovala. Bylo něco, co vás třeba i šokovalo?
Když jsem tam jela, tak jsem byla ve třetím ročníku koreanistiky, takže jsem perfektně znala historii, studovala jsem tu jejich propagandu. Ale co mě hrozně šokovalo, je ta šílená každodenní propaganda na každém kroku.
Až v KLDR jsem vlastně zjistila, co znamená opravdu spojení "Velký bratr tě sleduje" a už to, že jsou všude ty různé sochy a portréty vůdce a každý Severokorejec má připnutý odznáček, tak máte z toho pocit, že ten vůdce je vševědoucí a do toho máte všude odposlechy a jste tam opravdu extrémně fízlovaný, tak v ten moment jsem si říkala, tady je to z tohohle pohledu skutečně brutální.
Do té doby jsem si myslela, že to je sice šílený, ale až když tam člověk je, tak vlastně pocítí tu tíhu toho totalitního režimu naplno. Běžní občané jsou tomu tak oddání, a tak tomu věří, nebo musí? Těžko říct, já si myslím, že když se narodíte v Severní Koreji jako Severokorejec, tak v jednom roce jdete do jesliček a už od té doby začíná indoktrinace, úplně brutální indoktrinace, kdy místo pohádek se říkají revoluční příběhy velkých vůdců a historie je tam přeměněna a není tam internet, nemůžete se dostat třeba k nějakým zahraničním filmům.
Navíc všechno je velice drahé, běžný Severokorejec často nemá ani elektřinu, takže žije z našeho pohledu v totálním vakuu, takže i když byste byl hodně, řekněme, myšlenkově otevřený, tak nikdy nemůžete za to vakuum úplně dohlédnout.
Běžný Severokorejec má problém sehnat základní potraviny, má problém sehnat jídlo pro děti, sehnat léky pro děti. A v momentě, kdybych já měla třeba problém sehnat jídlo pro děti, tak mi je nějaká politika upřímně úplně ukradená a že bych se zajímala, co se děje někde jinde, to je otázka. Tam člověk řeší opravdu ty základní potřeby, základní věci a to myslím, že my už často nevidíme, protože my takové problémy díky Bohu nemáme.
Když jsem tam byla, tak jsem si uvědomila, že lidé tam žíjící jsou fakt skuteční lidé. Člověk jak to zná z médií a z archívů, tak má pocit jako, že to je něco strašně vzdáleného, robotického až nějaké sci-fi.
Je v KLDR vůbec prostor na nějakou zábavu?
Musím předeslat, že v Severní Koreji je kastovní systém, je tam 52 kast a ta kasta už je určená každému hned po narození podle jeho rodičů. A dle té kasty máte vlastně i pracovní den, máte určeno i to, kde budete pracovat, kde budete bydlet, jestli půjdete na vojnu, nepůjdete na vojnu, jestli budete studovat, takže je náročné popsat úplně klasicky běžní den. Severokorejci nebo Severokorejky ale stávají velmi brzo ráno, aby připravili nějakou snídaní nebo svačinu nebo ohřály rýži, potom jdou do práce, ta pracovní doba je pro ženy 8 hodin, pro muže 10 až 14 hodin.
Po práci je ještě povinná indoktrinace, kdy se musíte pořád vzdělávat o velikosti vůdce, musíte pomáhat třeba i na stavbách, každé pondělí nebo každé druhé pondělí se po práci musíte setkat s lidmi z okolí a říct si v čem jste pochybili, to jsou takové sebemrskačské hodiny, kde se všichni sejdou a každý řekne, co udělal špatně tohle a tan někdo za to dostane nějaký trest nebo se musí kárat, takže vás ten režim vlastně zaměstnává od rána až pozdě do večera, pozdě do noci a ještě si často musíte něco vydělat na černém trhu, abyste vůbec nějakým způsobem přežili.
Máte volné neděle, to je jediný den, kdy nemusíte pracovat, když neděláte třeba v zemědělství, takže opravdu ten režim se snaží ty rodiče, ty děti pro rodiče zaměstnat od rána do večera, a to úplně absolutním způsobem.
Jak tam fungují třeba nemocnice?
Ty tam právě téměř nefungují! Severokorejská vláda dává na jednoho Severokorejce 2 dolary ročně na lékařskou péči a v Pchjongjangu ty nemocnice jsou, jsou i relativně dobré, pokud ovšem zrovna funguje elektřina, což nefunguje úplně běžně. Když jsem ale dělala rozvor s jednou Severokorejkou, tak často mi říkali mimo Pchjongjang, že je třeba bezpečnější rodit doma než v nemocnicích.
Nechápala jsem to, protože u nás se na to nahlíží úplně opačně a ona říkala, když přijdete do nemocnice tak musíte přinést úplatky, musíte si přinést svoje léky, musíte si přinést svoji třeba deku nebo peřinu, takže pro ni je bezpečnější a výhodnější rodit doma, zaplatit si ty léky pro sebe, takže lékařská péče je tam vlastně naprosto tristní a bohužel toto se nelepší.
A líbilo se Vám tam vůbec něco…?
Mě šokovala příroda, paradoxně v dobrém, ta byla skutečně nádherně nedotčená. Je tam neuvěřitelně čisto, třeba když jsem chodila po severokorejských horách, tak si tam na mě sedl deseticentimetrový krásný motýl. Tam jsem byla úplně bez průvodců, prostě jsem si tam chodila sama. To bylo nádherné.
Celý rozhovor si můžete poslechnout na Face To Face.

